Na tuto otázku není možné jednoznačně odpovědět. Záleží nejen o kolik let, ale také v jakém věku. Je rozdíl, chodí-li spolu desetiletá a dvacetiletý nebo dvacetiletá a třicetiletý. Pohlaví může být i obráceně, ačkoliv to není příliš zvykem. Je pravidlem, že čím jsou lidé starší, tím hraje věkový rozdíl menší roli. Důvodů je několik. V dětství i v dospívání se mnohem více měníme, každý rok jsme „někde úplně jinde“, jiné jsou naše potřeby, naše sny, naše přátelství a také naše požadavky na partnera. Vybereme-li si staršího partnera v době, kdy my jsme ještě děti (nebo dospívající) a on je již dospělý, postavený na vlastní nohy, musíme si uvědomit, že žijeme každý v „úplně jiném světě“.

O nás do jisté míry rozhodují rodiče, on si může dělat, co sám chce. My jsme ekonomicky závislí na rodičích, kteří za nás zodpovídají, on stojí sám za sebe. Stejně tak i vaše těla jsou jinak vyzrálá, mají jiné potřeby a může se stát, že dříve či později bude partner chtít něco, co je pro něj naprosto přirozené, ale co se Tobě nebude ani trochu líbit. A není možné říci, kdo je v právu, protože on se chová tak, jak je zvyklý a Ty rovněž. Mělo by být ale samozřejmostí, že partneři se nebudou naprosto do ničeho nutit.

Uznávám, že všechny tyto argumenty se mohou zdát v době zamilování jako nicotné, ale opět si můžeme položit otázku, zda nám náš „vyvolený“ nenahrazuje někoho či něco, co nám chybí – cosi, co v životě postrádáme – třeba oporu, bezpečí, pochopení atd. A zda by nebylo lepší jej brát jako staršího kamaráda. Pokud vstoupíme do vztahu s někým o mnoho starším a zkušenějším, jsme často nuceni podřídit se jeho stereotypům, jeho požadavkům, které si již během života vytvořil a nemáme šanci je objevovat sami. Zároveň je zde také riziko separace od vrstevníků. Jen těžko si dovedu představit, jak je jim představován o dvacet let starší muž, s tím, že je nyní členem party. A nezapomeň, že skutečně velký věkový rozdíl může hraničit až s pedofilií. Nikde není psáno, že pokud máš staršího kamaráda či kamarádku, tak se nemůžete scházet, chodit spolu do kina, povídat si. Je jen nutné vymezit si hranice, uvědomit si, že něco jiného je vztah partnerský – tedy vztah rovnocenný a vztah nerovnocenný, jako třeba vztah dospělý – dítě. Rovnocennost by měla být na všech úrovních. Na úrovni psychické i tělesné zralosti.

Na druhou stranu vzniká mnoho harmonických manželství s velkým věkovým rozdílem. Ale pozor, zde jsme již s věkem úplně jinde. Vstupují-li do partnerského svazku dva dospělí lidé a to i v případě, jsou – li od sebe věkově velmi vzdálení, jsou to již psychicky i fyzicky zralí lidé a jejich duše i těla mají podobné potřeby, které se již tak překotně nemění. Proto je třeba důkladně zvážit situaci, vzít v úvahu svůj věk i věk partnera a také se zamyslet nad prognózou do budoucnosti, kterou si nemusíme zpočátku uvědomovat. Záleží jen na nás, co chceme, jaký život si zvolíme. Pravdou je, že i když vstoupíme do manželství se starším člověkem v pozdějším věku, musíme vzít v úvahu náš další život po boku stárnoucího partnera, který nemusí být jednoduchý.