Je 29. prosince 1941 po druhé hodině ranní a z temného nebe nad Nehvizdy se snášejí padáky. Jsou to parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří půl roku poté spáchají atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Městys si na vzpomínkové akci 28. prosince připomene sedmdesáté výročí seskoku obou hrdinů.

Je zhruba půl třetí ráno, když parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík dopadají na území Nehvizd. Do jižní části katastru obce, přibližně tam, kde je nyní za Horoušanskou památník.  Oba si ovšem v tu chvíli myslí, že jsou kdesi u Plzně. Právě tam totiž měli dle původního plánu přistát. Navigační chyba a ztížená orientace kvůli značné sněhové pokrývce však způsobují, že členové paraskupiny Antropoid seskočí u Nehvizd. Gabčík si navíc při dopadu na zem poraní nohu a těžce kulhá.

Nejprve je potřeba ukrýt padáky a materiál. Země je zmrzlá, kopání do země by bylo příliš náročné. Proto si parašutisté pro uschování svého vybavení vyberou zahradní boudu, kterou před sebou spatřili. Patří nehvizdskému zahradníkovi Antonínu Sedláčkovi. Ten bude hrát v příběhu ještě významnou roli.

Bouda, do které ukryli Gabčík s Kubišem výzbroj. Foto poskytl městys Nehvizdy

Poté se podle instrukcí musejí Gabčík s Kubišem někam schovat, vyčkat do rána a vydat se již v civilních šatech pryč od místa seskoku. K tomuto účelu si dvojice vybírá lom Skály na hranici katastru obcí Horoušany a Nehvizdy.

Zaklepou na faru
Ráno se pak oba vydají po cestě, už v civilních šatech bez známky nápadnosti, do Nehvizd. Potřebují se však zorientovat, proto se na místní faře ptají, kde to vlastně jsou. Na scénu vstupuje další obyvatel Nehvizd – farář František Samek. Ten parašutistům radí, jak dojít do Mstětic na vlak, údajně jim též poskytne své potravinové lístky. Je téměř jisté, že faráři Samkovi došlo, že muži, kteří ráno zaklepali na jeho dveře, nejsou jen zbloudilí mladíci, ale parašutisté. Tajemství si však nechává pro sebe.

V tento okamžik opouštějí parašutisté Nehvizdy, a byť se do nich ještě vrátí pro svou výzbroj, do dějin obce už přímo nezasáhnou. Přesto je ještě o čem vyprávět. Seskok Antropoidu totiž významně zasáhl do života některých nehvizdských obyvatel.

Farář Samek totiž není jediným, kdo tuší něco podezřelého. Přítomnost parašutistů neuniká ani hajnému Aloisi Šmejkalovi. Ten po válce vypovídal asi toto: „Už nevím kolik dní před Silvestrem to bylo, ležel jsem, koukal do tmy a slyšel jsem takové broukání. Když jsem vyšel ven, koukám a najednou vidím proti obloze, jak se pomalu něco snáší, kymácí se to, jako by to byl padák, napadlo mě.“

Ráno se tedy Šmejkal vypraví na obchůzku terénu, přitom nachází ve sněhu stopy. Ty ho dovedou k vypáčené zahradnické boudě a také do zmíněného lomu. O tom, jestli se tam s parašutisty setkává, nebo už jsou pryč, se vedou spory.

Záhy se však o seskoku parašutistů dozvídá i další člověk v Nehvizdech. Majitel zahradnické boudy Sedláček. Ten zjišťuje, že do jeho objektu někdo vnikl a vše oznamuje na místní četnické stanici. Okruh lidí, kterým začíná docházet, že na katastru obce došlo k něčemu nelegálnímu, se znovu rozšiřuje.

Velitel četnické stanice v Nehvizdech Václav Otec jde boudu obhlédnout a ujišťuje se, že byli u obce vysazeni parašutisté. Podle předpisů má takovéto zjištění okamžitě nahlásit gestapu, ovšem po dohodě s dalšími četníky tak neučiní, čímž všichni značně riskují. Materiál pak zakopou na Sedláčkově zahradě.

Statečný četník
Po válce učinil Otec o tomto činu doznání. „Zahradník Antonín Sedláček, který dodatečně zjistil, že nepovolaná osoba vnikla do jeho zahradní boudy, učinil o tom oznámení na zdejší četnické stanici. Zhlédnutí místa a nález krabic s anglickými nápisy nesporně ukazoval, oč se jedná. Nehlásil a zatajil jsem případ gestapu, ač dle stávajících rozkazů a směrnic bylo to přísně nařízeno,“ vypověděl v roce 1946.

Po atentátu na Heydricha se v Nehvizdech rozběhne vyšetřování. Pražské gestapo volá veliteli četnickému stanice Otci, aby zjistil, zda se u obce nenachází nějaká chata a vhodné místo pro přistání výsadkářů. „Nahlásil jsem, že tady žádná taková chata není a snažil jsem se odvést jejich pátrání jinam,“ uvedl ve spisu Otec.

Přesto do Nehvizd gestapo přijíždí a začíná kopat na Sedláčkově zahradě! Ano, tam kde byla zakopána část výstroje Gabčíka a Kubiše. „Jen šťastné shodě lze děkovat, že člen gestapa ustal s kopáním a přehazováním kompostu jen několik centimetrů od místa, kde byly předměty uschovány,“ svěřil se po válce Otec.

Pokud by gestapo padáky nalezlo, četníky a Sedláčka by nečekalo patrně nic jiného, než kruté mučení a poprava. Spekuluje se též o tom, že Nehvizdy nebyly daleko tomu, aby je stihl stejný osud jako Lidice a Ležáky. Tedy úplné vyhlazení…

Aleš Roll

Kdo byl kdo:
ANTONÍN SEDLÁČEK
Zahradník, obyvatel Nehvizd. Do jeho chatky na okraji Nehvizd ukryli Gabčík s Kubišem svou výstroj a výzbroj. Kubiš Sedláčka údajně po seskoku několikrát navštívil a z chatky si věci vyzvedl. Zbylá výbava byla zakopána na Sedláčkově pozemku, který byl po atentátu gestapem prohledáván, ovšem bezúspěšně.

ALOIS ŠMEJKAL
Hajný, obyvatel Nehvizd. Dle své výpovědi viděl osudné noci snášející se padáky. Ráno se pak vydal po stopách ve sněhu. Sám tvrdil, že ve skalách nedaleko Nehvizd výsadkáře našel, kterak si prohlížejí mapu.  Poté jim údajně nosil jídlo a jinak pomáhal. Jiná teorie tvrdí, že se s nimi nikdy nesetkal, protože Gabčík s Kubišem hned po rozednění Nehvizdy opustili.

FRANTIŠEK SAMEK
Farář v Nehvizdech. S parašutisty se měl setkat ráno po seskoku, když oba zaklepali na dveře fary. Měl jim poskytnout potravinové lístky, vysvětlit kde se nacházejí a nasměrovat na vlak do Mstětic.

VÁCLAV OTEC
Vrchní strážmistr v Nehvizdech a občan Nehvizd. O přistání parašutistů se dozvěděl kvůli Sedláčkově vypáčené chatce, gestapu to však nenahlásil, ač měl. Na rozhodnutí seskok zamlčet se podíleli i další členové stanice – Václav Krejcárek a František Vaníček.

-ar-