František Vlasák, *9. 1. 1874 v Praze, + 9.10. 1952 v Brandýse nad Labem

Čelákovice (red) - Před lety se Čelákovice navždy rozloučily s osobností, která se svou všestrannou činností navždy zapsala do historie našeho města, s Františkem Vlasákem. S rodiči se přestěhoval do Kutné Hory, kde bydleli v její idylické historické části v domě U Jelena. V Kutné Hoře jeho otec pracoval jako advokátní koncipista a tam František také v roce 1894 absolvoval učitelský ústav. Po dokončení studií působil na obecných školách. Krátce pobyl ve Vodolce, z ní byl přeložen do Líbeznic, odkud přešel v roce 1897 na obecnou školu do Čelákovic. Po osmi měsících působení v Čelákovicích učil od 1. září 1898 v sousední Toušeni, kde byl pověřen i zatímním správcem školy do srpna 1901. Znovu následuje líbeznická škola, ze které se téměř po pěti letech opět vrací do Čelákovic, kde již zůstává do konce svého života. Zde byl ustanoven od 1. září 1906 jako odborný učitel na chlapecké měšťanské škole. V roce 1924 byl jmenován jejím zatímním ředitelem a zanedlouho získal toto místo definitivně. V něm působil až do odchodu do výslužby 1. září 1934. V té době má za sebou již početnou publikační činnost od historických povídek po odborné studie i jako spoluautor několika učebnic.

Z archivních materiálů poznáváme jeho ohromnou vitalitu a všestranný zájem o kulturní a společenské dění. Zájem a znalosti o dávné i nedávné historii dokázal prezentovat na mnohých přednáškách a osvětových akcích, pořádaných různými spolky našeho města a okolí. Po příchodu do Čelákovic vedle své významné pedagogické činnosti působív  čelákovickém Sokolu, spolku okrašlovacím, zahrádkářů a angažuje se i v politickém životě, o čemž svědčí i v únoru roku 1917 v jeho bytě provedená policejní prohlídka korespondence. Po pádu Rakouska-Uherska vystupuje jako vůdčí činovník „volné myšlenky“, vede vzdělávací odbor Sokola a stává se jednatelem Svazu národního osvobození - Jednoty v Čelákovicích. Jeho vlastenecké cítění a oddanost jsou patrné i z řady vystoupení v době německé okupace. Na konci války ze zúčastňuje nového politického formování našeho města, stává se členem Revolučního národního výboru a 2. října 1945 je přítomen na Pražském hradě jako člen městské deputace pře-dání čestného občanství prezidentu E. Benešovi. 

Přes tyto a další aktivity však zůstává jeho hlavním zájmem historie. To ho také přivedlo do redaktorského týmu vlastivědného časopisu „Naše Polabí“, kde pak v letech 1926 - 1934 zastával funkci redaktora. Roku 1927 byl zastupitelstvem zvolen městským kronikářem, kterého s malou přestávkou vykonával až do poloviny 20. století, kdy byl novým režimem jeho nestranický pohled napaden. Jeho zásluhy však tímto nekončí. Vykonává do své smrti funkci městského archiváře a navazuje tak svým odborným přístupem na práci A. Ferlesa. Po mnoho desetiletí vykonával i funkci správce muzea, o jehož sbírky s láskou pečovala, které podle možností rozšiřoval. Jako první v naší obci věnoval pozornost archeologickým nálezům z města a okolí a řadu z nich pro sbírky Národního muzea v Praze i naše muzeum zachránil. O nich také několikráte referoval na schůzích Společnosti přátel starožitností českých, které byl rovněž členem.     

Mnozí pamětníci ho znali jako dobrého, ale přísného kantora, který miloval své město i svou vlast. Svědčí o tom i jeho zápis v městské kronice z konce roku 1945, kdy napsal:

„…Dům je zpustošen, vybit. Čeká nás mnoho práce, odříkání, než jej upravíme k slušnému bydlení. Republika je naše, nám všem musí záležet na tom, aby byla dobrou matkou všem, ne jen jednotlivcům. Musíme vymítit ze sebe sobectví, nenávist vzájemnou i domýšlivost! Ale hlavně všichni pilně pracovat! V čele státu máme moudrého presidenta. Hleďme, abychom též všude na odpovědná místa stavěli jen charakterní a nejspolehlivější lidi, jimž by veřejný prospěch národa, města byl nad prospěch osobní, stranický. Při společné dobré vůli musíme se pak dočkati zdaru!“.