Brandýs nad Labem, ČR (tvr) – Rudolf Čížek se do Brandýsa přistěhoval s manželkou v roce 1973. V té době ještě netušil, že o necelých deset let později "ukradne", a tím vlastně uchrání, ještě jako důstojník pátracího oddělení pražské kriminální policie písemné materiály Městské správy VB Praha, které velice podrobně zaznamenávají srpnové události po řadu dní a týdnů.
Záznamy se pak staly základem jeho čerstvě vydané publikace Ztracené archivy 1968, která zveřejňuje po dvaačtyřiceti letech soubor dosud neznámých dokumentů o srpnové okupaci roku 1968.                                                                                                    

Dokumenty o okupaci, které Rudolf Čížek „zachránil“ mají nesmírný přínos nejen z hlediska historického, ale i lidského. V devadesátých letech totiž došlo k prvnímu využití těchto policejních archiválií. V případech, kdy poškození občané neměli doklady, kterými by mohli prokázat svá zranění okupačními vojsky, poskytoval autor publikace Úřadu pro řešení důsledku pobytu sovětských vojsk místopřísežná prohlášení, že se jméno poškozeného nachází v té které části archiválií a současně poskytl i fotokopii části, týkající se dotyčné osoby.                                                                                                                                            
„Kniha zachycuje nejdramatičtější okamžiky srpna 1968 na území hlavního města Prahy a svými detailními průhledy přibližuje bezprostřední reakce občanů. Zvěčňuje tak další ze vzácných okamžiků českých moderních dějin, na který mohou být jeho aktéři právem hrdi, neboť se odhodlaně postavili obrovské přesile a prakticky s holýma rukama se snažili zmařit okupaci své země,“ uvádí v recenzi publikace, kterou si zde můžete přečíst, historik a pamětník Josef Tomeš. Knihu doplňují fotografie našeho předního fotografa Jiřího Všetečky, kterému bylo 15. Březno 2010 Asociací českých profesionálních fotografů uděleno ocenění „Osobnost české fotografie roku 2009“. Podle námětu Rudolfa Čížka vznikl i televizní dokument nazvaný Skryté zločiny osmašedesátého, který vysílala ČT 1 v roce 2008. Dokument byl v rámci vyhlašování cen Trilobit 2008 film zařazen mezi „velké společenské dokumenty, které vzbudily největší pozornost“.                              

Knihu vydalo nakladatelství NAŠE VOJSKO a na pultech ji uvidíte od 18. března 2011. V Brandýse publikaci zakoupíte v knihkupectví Sylvie Zemková. Dva výtisky nám laskavě věnovalo vydavatelství Naše vojsko, a tak budete mít už brzy jedinečnou možnost knihu vyhrát v jedné z našich SMS soutěží!

UKÁZKA

Výňatek ze 3. kapitoly

                Dne 28. září 1968 předaly pražské nemocnice Městské správě Veřejné bezpečnosti Praha seznamy těžce zraněných osob, které u nich byly hospitalizovány. Lze předpokládat, že nejsou úplné a ani zde nejsou uvedeny osoby, které byly v nemocnicích ambulantně ošetřeny. Rovněž lékaři v té době nemohli ještě stanovit u řady těžce zraněných pacientů prognózu vývoje a předpokládali další možná úmrtí. To konstatuje i zpracovatel spisového materiálu, se kterým se nyní seznámíte. Jistě pochopíte, že jsem nucen, v souladu se zákonem, seznamy upravit a vynechat u zraněných osob „citlivé osobní údaje“, jako je datum narození a jejich bydliště. Ale jsem pevně přesvědčen, že jejich nejbližší rodinné okolí si je velice snadno, i bez těchto identifikačních údajů, v textu vyhledá:

Městská správa VB

P R A H A

 Příloha č. 1 k č. j. VB-267/02-68

Přehled osob,

které byly zraněny v srpnových událostech a hospitalizovány

v jednotlivých nemocnicích.

                V těchto seznamech však nejsou uvedeny údaje o těch zraněných osobách, které byly ošetřeny jen ambulantně a ihned propuštěny do domácího ošetřování. To proto, že v některých nemocnicích, ambulantních střediscích, u praktických lékařů apod. se o těchto ošetřeních v důsledku vzniklé situace, záznamy buď nedělaly vůbec anebo jen velmi nepřesně. Přesto se odhaduje počet těchto lehce zraněných asi na 300 až 350 osob.

                Dosud nezjištěna mrtvola asi 40letého muže, která byla převezena 21. 8. 1968 od rozhlasu.

                Počet osob, které zemřely na následky zranění, způsobená při různých incidentech obyvatel s vojsky Varšavské smlouvy, není ještě konečný, protože zdravotní stav některých těžce zraněných je dosud velmi vážný.

                V průběhu dnů 21. a 22. 8. 1969 došlo k podstatně velkému počtu zraněných, kteří byli převezeni na jednotlivá střediska a nemocnice. Podle jednotlivých nemocnic byly zaznamenány následující případy:

VINOHRADSKÁ NEMOCNICE V PRAZE 10

P. Pavel, 31 let, bytem Uhříněves, okr. Praha východ, 21. 8. 1968 zraněn u Muzea na Václavském náměstí v Praze 1, střelen do holenní kosti pravé nohy a mnohačetné povrchní oděrky, propuštěn 29. 8. 1968.

M. Zdeněk, 18 let, bytem Ostrov, okr. Benešov, zraněn 21. 8. 1968 u Rozhlasu, průstřel pravé nohy a střelná rána do levého bérce, propuštěn 27. 8. 1968.

F. Vladimír, 17 let, bytem Stará Boleslav, zraněn 21. 8. 1968 u Rozhlasu, pohmožděnina pravé krajiny bederní, propuštěn 27. 8. 1968.

S. Rudolf, 35 let, bytem Praha 5, zraněn 21. 8. 1968 u Rozhlasu, střelný průstřel dolní čelisti, propuštěn 25. 9. 1968.

Z. Stanislav, 22 let, bytem Praha 10, zraněn 21. 8. 1968 u Rozhlasu, průstřel tváře a čelisti, propuštěn 25. 9. 1968.

NEMOCNICE POD PETŘÍNEM, PRAHA 1

Z. Josef, 26 let, bytem Praha 4, 21. 8. 1968 zraněn v prostoru Pražského hradu, průstřel kyčelním kloubem a břichem, průstřel tenkého střeva. Je dosud v léčení.

T. Jiří, 57 let, bytem Brandýs nad Labem, 21.8.1968 zraněn u rozhlasu, průstřel hlavy, dosud v léčení.

Recenze publikace

K historii srpnové invaze roku 1968 byla již vydána celá řada publikací. Většina z nich se tématem zabývá v obecné rovině a zaměřuje se především na oblast vrcholné politiky, na roli jejích protagonistů na československé i sovětské straně, a jen malá část si všímá dopadů okupace na osudy tzv. řadových občanů.

                Do druhé kategorie patří i dokumentární publikace Ztracené archivy 1968, napsaná na základě unikátních archivních materiálů z provenience operačního střediska Městské správy Veřejné bezpečnosti Praha. Tyto dokumenty vznikaly od prvních hodin okupace, zaznamenávaly téměř po minutách její průběh a dopady na obyvatelstvo hlavního města, přičemž v nich nefigurují jen obyvatelé Prahy a jejího okolí, ale objevují se zde lidé z celého tehdejšího Československa, kteří se v Praze buď zrovna nacházeli, nebo do ní přicestovali ve snaze nějak pomoci v obraně své země. Mají téměř charakter „frontového deníku“, napsaného přímo v terénu, a popisují drsnou realitu na ulicích:  „občanovi ujety nohy tankem, před rozhlasem zastřeleno ... občanů, ozbrojený občan … zlikvidován sovětskou armádou.“ Stručnost a strohost jednotlivých hlášení navozuje autentický dojem. Popisované události objektivně obrážejí situaci v ulicích, bez jakýchkoliv úprav a retuší. Lze je srovnat se spontánní svědeckou výpovědí krátce po spáchaném trestném činu, která má vždy tu nejvyšší výpověďní hodnotu a není ovlivněna pozdějším, byť i neúmyslným zpracováním lidskou psychikou.

                Stovky občanů zde mohou najít svůj příběh, řada z nich přímo sebe, jiní své nejbližší či známé, nebo popis situace v místech, kde se v té době zrovna nacházeli. A to jak v případech osob zraněných a zabitých, tak v případech, kdy vojáci spáchali na československých občanech různé trestné činy, či se dopustili škod na jejich majetku. Působivé jsou osobní výpovědi respondentů o srpnu 1968 a o tom, jak ovlivnil jejich život, neboť potenciální čtenáři jsou „jedni z nich“… 

V  Předmluvě publikace uvedl ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd dr. Oldřich Tůma: „Knížka, jež se čtenáři dostává do rukou, zachycuje v policejních hlášeních a vzpomínkách pamětníků detailní výseky právě těch nejdramatičtějších okamžiků roku 1968 jakoby pod drobnohledem. I když jde o individuální příběhy a individuální zážitky, jsou to příběhy nejen zajímavé, ale důležité i z historického hlediska. Právě rozhodnutí tisíců jinak bezejmenných občanů, hned poté, co se dozvěděli o intervenci, vyrazit do ulic nebo vyjet do Prahy a jít se podívat nebo protestovat k budově ústředního výbor KSČ, na Václavské náměstí či k rozhlasu, bylo mimořádně významné. Dohromady právě tato spontánní rozhodnutí vytvořila situaci, která aspoň na chvíli jako by obrátila běh dějin. Bez úplného a jasně (a také s rizikem újmy na zdraví či smrti) manifestovaného odporu celé společnosti proti intervenci mohla normalizace začít třeba hned. Možná se Dubček a další nemuseli vůbec ocitnout v Kremlu a vyjednat aspoň odloženou kapitulaci. Možná by prezident Svoboda bez jasného postoje veřejnosti akceptoval kolaborantskou vládu sestavenou na sovětské ambasádě. Možná by ve vedení státu byla od začátku ještě horší garnitura, než jakou nakonec představovali Husák se Štrougalem. Možná by se opravdu zatýkalo ve velkém. A především by Češi a Slováci neměli ve svých dějinách okamžik, na který mohou být opravdu hrdí: okamžik, kdy se dokázali beze zbraní, ale odhodláni, postavit obrovské přesile a na čas odvrátit její vůli.

                Příběhy, jež najde čtenář na dalších stránkách často jakoby ve zkratce či miniatuře, zrcadlí velké dějiny. Například ona historie s neznámým (či spíše nejmenovaným) zrádcem, který otevřel sovětským vojákům boční vchod do budovy rozhlasu. Stejně tak by, bez spoluúčasti domácích zrádců, celá intervence možná vůbec neproběhla, anebo by to byl mnohem obtížnější podnik. Právě tím, jak publikace přibližuje velké dějiny na úroveň jednotlivých prožitků a činů a tím akcentuje jejich význam, jsou její stránky zajímavé. A samozřejmě i tím, že dává jména a tváře aspoň některým z těch mnoha, kteří se vydali 21. srpna 1968 zjistit, co se děje, zjistit, co by se proti tomu dalo dělat.

                Dvojnásobný dík patří autorovi. Nejen proto, že dokumenty a svědectví pamětníků sestavil a okomentoval, ale především proto, jakým odvážným a ve své době docela riskantním způsobem ony unikátní dokumenty zachránil a uchoval pro budoucnost.

                Svou autenticitou může publikace zapůsobit nejen na pamětníky, ale i na dnešní mladou generaci, které tuto dobu srozumitelně, objektivně a nezpochybnitelně, téměř reportážní formou přiblíží a umožní jí vytvořit si vlastní objektivní pohled na tehdejší dění v duchu hesla: „Kdo nezná dobře minulost, nepochopí současnost a neodhadne budoucnost.“ Nabízí se i její využití při výuce dějepisu na středních školách, neboť bezprostředně, výmluvně a bez jakékoliv politické tendenčnosti odráží dobovou atmosféru, a kontrastuje tak s černobílým viděním světa, pěstovaným částí našich medií. A jistě se stane i cenným informačním zdrojem současných historiků, neboť zpracovává zcela unikátní materiály, které ve srovnatelné podobě již nejsou nikde dostupné: nikoliv proto, že by byly záměrně skartovány či záměrně někde ukryty, ale proto, že tento typ dokumentů nebyl jako běžné „svodné události“ trvale archivován.    

                V sedmé kapitole se práce zabývá i podstatným kusem historie bývalé Veřejné bezpečnosti a ukazuje její dosud neznámou či nepřipomínanou úlohu v dramatických peripetiích roku 1968. Je škoda, že v polistopadovém období nebyla politická vůle ukázat, že stejně jako celý národ, tak i téměř celý tehdejší policejní sbor se k sovětské okupaci stavěl negativně a v rámci svých možností se snažil tento postoj manifestovat. Jde jistě o pozitivní devizu v jinak kontroverzní historii bezpečnostních složek „socialistického“ Československa, jež by neměla být zapomenuta a na niž by měla navázat naše současná policie při budování své tradice. Z tohoto důvodu lze publikaci doporučit pedagogům i posluchačům středních a vyšších policejních škol, Policejní akademie, ale i všem ostatním příslušníkům policejního sboru.

                Kniha zachycuje nejdramatičtější okamžiky srpna 1968 na území hlavního města Prahy a svými detailními průhledy přibližuje bezprostřední reakce občanů. Zvěčňuje tak další ze vzácných okamžiků českých moderních dějin, na který mohou být jeho aktéři právem hrdi, neboť se odhodlaně postavili obrovské přesile a prakticky s holýma rukama se snažili zmařit okupaci své země. Centrem tohoto vzdoru bylo hlavní město, v jehož historii představují srpnové dny 1968 nesporně slavný a v mnohém přímo legendární úsek. Připravované dílo by se tak mohlo důstojně zařadit mezi reprezentační publikace, kterými Magistrát hlavního města Prahy obdarovává různé delegace, oficiální i neoficiální návštěvy, nebo jimi zásobuje pražská informační centra v zahraničí. Ke stejným účelům by mohlo být využito i Ministerstvem zahraničních věcí, respektive našimi zastupitelskými úřady.

                Účinnost publikovaného textu zvyšují dramatické fotografie Jiřího Všetečky ze „srpnových“ ulic. Jejich autor patří mezi naše přední fotografy a 15. března 2010 mu Asociace českých profesionálních fotografů za celoživotní práci udělila ocenění „Osobnost české fotografie roku 2010“. Zajímavé jsou též fotografie z rodinných archivů ve čtvrté kapitole i dokumentační fotografie Zuzany Vopálkové z natáčení televizního dokumentárního filmu Skryté zločiny osmašedesátého (původně připravovaným pod názvem Žaloba z ulice 1968), z jeho premiéry i z vernisáže výstavy Praha, nepokořené město v Muzeu Policie ČR, které se nacházejí v Příloze.

                Jistě není bez zajímavosti ani to, že hodinový filmový dokument Skryté zločiny osmašedesátého, vytvořený na základě těchto materiálů a uvedený v premiéře na obrazovce prvního programu České televize 19. srpna 2008, zařadila FITES v Trilobitu 2008 mezi tituly, které měly v jubilejním roce nejvyšší sledovanost. Ve své kategorii – Velké společenské dokumenty – se umístil mezi prvními pěti s největší sledovaností. Po jeho premiéře byl zaznamenán nejen příznivý ohlas v tisku, ale i ze strany diváků. Přitom v tomto dokumentu bylo možno zveřejnit jen zlomek z obsahu policejních „operačních hlášení a svodek“, které jsou v plném rozsahu obsaženy v publikaci. Rovněž příslušný díl pořadu Kriminalistický magazín, který byl vytvořen na základě těchto materiálů a odvysílán na stanici Český rozhlas 2-Praha dne 10. srpna 2004, byl uložen do „Zlatého fondu“ Českého rozhlasu.                                                                        

                Kniha Rudolfa Čížka Ztracené archivy 1968 zveřejňuje po dvaačtyřiceti letech soubor dosud neznámých dokumentů o srpnové okupaci roku 1968, mapujících její průběh „zdola“ a svědčících o syrové realitě jejích prvních dnů. Pro svůj sugestivní obsah i pro svůj poutavý styl nesporně osloví široký okruh čtenářů.

                                                                                                                             PhDr. Josef Tomeš,
                                                                                                                             historik a pamětník,

                                                                                              pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR

PŘÍLOHA

o tom, co předcházelo vydání publikace

                Krátkou ukázku z těchto policejních archiválií spatřila veřejnost poprvé na zvláštní čtyřstraně přílohy deníku Večerník Praha dne 20. srpna 1992. Podruhé byly zmíněny v pořadu redaktorky Jiřiny Peřinové, který byl odvysílán na stanici Český rozhlas 2 Praha dne 10. srpna 2004 ve 21:30 hodin v pořadu „Kriminalistický magazín“. Tento díl magazínu byl uložen do Archivu Českého rozhlasu, který je v přeneseném významu nazýván jeho „Zlatým fondem“.

                Jiřina Peřinová byla v následujícím roce kontaktována ředitelkou Muzea Policie České republiky Marcelou Machutovou, s prosbou o kontakt na mne. Přitom se jí paní ředitelka ptala, zda onen starý pán, kterého s těmi materiály měla před rokem ve vysílání, je stále ještě naživu. Jiřina mi vzkaz vyřídila a když jsem následně volal z budovy pražského policejního ředitelství v Kongresové ulici do muzea, které stojí vzdušnou čarou přes Nuselské údolí pár stovek metrů od budovy Policie ČR, byla paní ředitelka poměrně překvapena. Nebýt stromů v jeho parku, viděli bychom si asi do oken. Samozřejmě, že jsem jméno paní ředitelky znal, ale když jsme se poprvé setkali osobně, poznal jsem, že se jedná o velice příjemnou dámu, která má v otázkách policejní historie jasno a ve velice krátké době jsme našli společnou řeč a spřátelili se. Dohodli jsme se, že do scénáře výstavy, pořádané k výročí srpna ´68 v roce 2007, zahrne i část těchto materiálů.

                Proběhnutí výstavy dalo impuls scenáristce České televize Šárce Horákové, ke shánění pachatele krádeže oněch archiválií. A protože ředitelka policejního muzea nemůže krýt zločiny, oznámila jí jeho totožnost. Když jsem na ni čekal v kavárně na Vyšehradě, ze které je mimochodem nejen překrásný výhled na Prahu, ale lze spatřit i blížící se nebezpečí, měl jsem smíšené pocity. U policie jsem občas musel jednat s novináři či televizními redaktory a nemohu říci, že vždy k oboustranné spokojenosti. Ale když se k mému stolu přiřítil přírodní živel, který se představil jako Šárka Horáková, bylo jasno. Dámu, s tak obrovským smyslem pro humor, lze těžko pohledat. Tím bylo vše vymezeno. Když jsem později, při přípravě scénáře, poznal v nádherné podbrdské krajině i jejího manžela Tomáše, bylo jasné, že jsem na správném místě.

                Protože k tomu situace přímo vybízela, domluvil jsem na 26. 10. 2007 v Muzeu Policie ČR schůzku, s návrhem na vytvoření společného projektu, s pracovním názvem „21. srpen 68 v Praze – NEPOKOŘENÉ MĚSTO“. Všichni účastníci – ředitelka muzea Marcela Machutová, scenáristka ČT Šárka Horáková, publicista Jan Petránek, redaktorka Českého rozhlasu 2 Praha Jiřina Peřinová, fotograf Jiří Všetečka a ředitel Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR Oldřich Tůma souhlasili s předloženým záměrem: „v rámci navrženého projektu budou vytvořeny televizní a rozhlasové dokumenty o srpnových událostech v Praze a uspořádána výstava, jejíž součástí budou i archivní dokumenty Městské správy VB Praha, fotografie Jiřího Všetečky ze srpna ´68 a premiéra televizního dokumentu“. Rovněž bylo odsouhlaseno tematické zaměření projektu: „Nepokořené město …. Ulice, v těchto těžkých okamžicích zcela jednotná, která vždy při dějinných zvratech, často zrazená, platí tu nejvyšší daň – v podobě životů a krve. Ulice, která pak zůstává ve stínu slávy a lesku politiků, z nichž někteří si posléze přisuzují zásluhy, které nemají, případně těch, kteří se stejně nezachovali adekvátně situaci doby a potřebě národa“. Bohužel došlo, v průběhu přípravy projektu, k určitým personálním změnám v Českém rozhlasu 2 Praha, takže spolupráce s tímto subjektem nebyla dokončena.

                Následovalo natáčení televizního dokumentu, při kterém jsem poznal skvělého režiséra Jána Nováka, lidsky nesmírně příjemného a citlivého kameramana Miroslava Součka, kterážto jeho vlastnost se projevuje i v záběrech jeho kamery a další bezvadné členy štábu. Jedno však měli všichni společné. Obrovský smysl pro legraci. Vynikající byl i kompars v uniformách sovětské armády z Klubu vojenské historie východ - Praha – Jan Skramoušský, Petr Sobotík, Barbora Černá a Petra Ziková, kterému „velel“, v roli vraždícího opilého sovětského důstojníka, můj tehdejší kolega, Michal Gajdorus.

                Televizní dokument zahajoval na ČT 1 dne 19. srpna 2008 od 21:15 hodin třídenní cyklus pořadů ke čtyřicátému výročí okupace Československa. V rámci projektu byla premiéra na filmovém plátně v Muzeu Policie ČR dne 21. srpna 2008, jako součást zahájení výstavy „Nepokořené město“, kde diváci mohli spatřit originály zachovaných policejních dokumentů. Film se po dobu výstavy ještě promítal jako uzavřená smyčka v prostorách expozice a výstava musela být pro velký zájem diváků prodloužena.

                Radost mi udělalo i to, že v rámci vyhlašování cen Trilobit 2008 byl film zařazen mezi „velké společenské dokumenty, které vzbudily největší pozornost“ – Zločin jménem Katyň, Lebka, Skryté zločiny osmašedesátého, Dopisy z cely smrti, Můj děda byl voják, válčil na Piavě a Přežili jsme Hitlera i Stalina.

                Na závěr publikace vám chci ukázat několik fotografií, dokumentující nejen filmování, ale též zahájení výstavy.

                Pro pořádek musím v závěru uvést, že na základě darovací smlouvy ze dne 10. září 2008, se archiválie staly majetkem Muzea Policie České republiky, Praha 2, Ke Karlovu 1, kam samozřejmě nezpochybnitelně patří.